Esztergom - Ostřihom

Esztergom (Ostřihom)

Pro českého turistu je vstupní branou do Dunajského ohbí zpravidla ESZTERGOM (OSTŘIHOM, 31900obyv.). Leží nad pravým břehem Dunaje, 46 km sz. od Budapešti, v místě je hraniční přechod z SR Štúrovo/Esztergom (převoz přes řeku).

Ostřihom patří k nejstarším maďarským městům a hrál významnou roli v dějinách země. V městě, osídleném od 4. stol. př. n. 1. Kelty, založili Římané počátkem 2. stol naší éry kastel Solva Mansio, císař Marcus Aurelius zde a na blízkém dnes slovenském území napsal kolem r. 167 část svého filozofického díla Hovory k sobě. Kolem r. 800 tu byl nejzažší opěrný bod francké říše, z jeho názvu Osterringum (= východní pevnost) byl odvozen středověký název Strigonium i dnešní maďarské a české pojmenování města. Po příchodu Maďarů do země zaujal oblast kolem Ostřihomu knížecí kmen Arpádovců, kteří si postupné podmanili ostatní maďarské kmeny. Kolem r. 973 zde založil svou rezidenci kníže Gejza (Géza), kterého r. 984 navštívil pražský biskup Vojtěch. Kolem r. 975 se zde narodil Gejzův syn Vajk, později pokřtěný jménem Štěpán (István) a r. 1001 korunovaný na prvního uherského krále, v témže roce tu bylo založeno arcibiskupství. Vytvořila se tak dvě centra: na Hradním vrchu královská rezidence, pod ním při říčním ramenu Malý Dunaj (Kis-Duna), sídlo arcibiskupské. Arcibiskup Serafin tu v r. 1099 vysvětil na kněze českého kronikáře Kosmu. Po zničení za mongolského vpádu (1241) byla královská rezidence přenesena do Budína a Ostřihom se stal církevním majetkem.

Koncem 15. a začátkem 16. stol. nastal stavební rozkvět v duchu Italské renesance, na dvoře arcibiskupů žila řada učenců i umělců. Město hrálo také roli v uhersko-českých hospodářských stycích, vedla odtud obchodní stezka přes Trnavu do Brna a Prahy. V I. 1543-1595 a 1605-1683 byl Ostřihem v rukou Turků a dočasně i sídlem tureckého místodržitele (arcibiskupská kapitula byla v 1. 1543-1820 v Trnavě, arcibiskupové sídlili většinou v Bratislavě). Město, za bojů s Turky zničené r. 1708 povýšené na královské a r. 1750 znovu dané arcibiskupům, bylo postupně obnoveno v barokním a klasicistickém slohu, nedosáhlo však někdejšího významu. Archeologický výzkum soustavně prováděný od 30. let našeho stol. odkryl části staveb z raného i pozdějšího středověku, některé byly obnoveny v původní podobě. V sev. polovině města se nad řekou zvedá strmný Hradní vrch (Varhegy), na němž stál římský kastel i francká pevnost. Nám. Szent István tér (na vrchu) obklopují klasicistické a romantické kanovnické domy (kanonoki házak). Náměstí dominuje zdaleka viditelný klasicistický arcibiskupský dóm (fószékesegyház), obecně nazývaný bazilika, největší chrám v MLR byl postaven v 1. 1822-1856 na místě původního kostela, zasvěceného sv. Vojtěchovi (Szent Béla). Je 118 m louhy a 40 m široký, má dvě nízké věže, ústřední prostor kryje kupole (vnitřní výška 71,5 m, vnější 80 m), průčelí zdobí osm korintských sloupů (22 m vysoké). Do chrámu byla přenesena červeným mramorem zdobená renesanční kaple, kterou dal v 1. 1506-1507 postavit arcibiskup Tamás Bakócz (Bakócz-kápolna, vlevo před ústředním prostorem), proti ní je kaple sv. Štěpána (Szent István-kápolna). Vpravo za ústředním prostorem se vchází do chrámové pokladnice. V kryptě (krypta, ve staroegyptském stylu) jsou odkryty základy volského kostela (Szent Béla-templom; založen počátkem 11. stol.), mezi náhrobky (nejstarší pochází z r. 1204) je i zlomek tumby Kateřiny z Poděbrad (dcera Jiřího z Poděbrad, první manželka krále Mátyáše Korvína, zemřela r. 1464).

Podél levého (již.) boku dómu se vchází do areálu hradu (var), zachované části jeho opevnění pocházejí z 12. a 14. stol. Nejvýznamnějším exponátem hradního lapidária (Robert, před královským pačem) jsou zlomky tzv. Krásné braný (Porta speciosa, 12. stol.), která je portálem vojtěšského kostela. Většina částí ze sutin vykopaného královského paláce (kiralyi palota, založen v 11. stol.) pochází z doby krále Vojtěcha III. (III. Béla), v té době vznikla i románská královská kaple (királyi kápolna), jejíž klenba patří k nejstarším ranně gotickým dílům ve střední Evropě.

V tzv. Vodním městě (Víziváros, již. od Hradního vrchu) je řada obytných domů a paláců v barokním, rokokovém, klasicistickém a romantickém slohu, tři z nich stojí v ul. Bajcsy-Zsilinszky út (č. 14, 28 a 44), ve které byl také na paměť moru postaven barokní mariánský sloup Mária-oszlop). V téže ulici je v barokním někdejším župním domě č. 63 umístěno muzeum (Balassi Bálint Muzeum) s expozicí dějin města a obrazovou galerií, je nazváno podle básníka, který zemřel po zranění v boji s Turky r. 1594.) Ballassiho pomník (Balassi sobor) stojí v nedalekém parku.

Malý okrouhlý kostel sv. Anny (Szent Anna-templom, nám. 19-es hósók tere) je klasicistická stavba z 1. 1828-1835, s ní sousedí barokní farní kostel Vodního města (Vízivárosi plébániatemplom, 1728-1738). V paláci (1800-1802) v blízké ulici Berényi Zsigmond utca č. 2 sídlí Křesťanské muzeum (Keresztény Muzeum), které má velkou sbírku malířství italského (13.-16. stol.), rakouského a německého (15.-16. Stol.) i maďarského (17.-18. stol.), v jeho kolekci pozdně gotické malby jsou i díla pocházející ze Slovenska.

Na nám. József Attila tér (při Malém Dunaji) se uchovala část středověké městské hradby (városfal) s baštou. Další část hradeb lemuje park při hlavním toku Dunaje. Zde také stojí pomník pólského krále Jana III. Sobieského (Sobieski-emlékmú), připomíná 2000 polských vojáků padlých při osvobozování města r. 1683. V dalším parku (při Malém Dunaji) je plovárna (uszoda) a parní lázně nitů ve 12. stol. první veřejné lázně v Uhrách. Centrem Vnitřního města (Belváros, již. od Vodního města) je nám. Széchenyi tér s barokní radnicí (tanácsház, č. 1; 17. A 18. stol., rokokové ozdobné prvky) a několika domy z 18. a 19. stol. Nedaleko stojí dva barokní kostely: farní (Belvárosi plébániatemplom, kolem 1757) a františkánský (ferences templom, kolem 1700). Na sev. konci říčního ostrova je převoz (kompátkelés) do slovenského Štúrova (hraniční přechod).




Zvětšit mapu